My máme 1/2 Euro

Autor v dějinné zkratce líčí osudy a život čtyř generací,  které spojuje osidlování Pohraničí první generací v r. 1945 a návrat jejích potomků po provedených restitucích. Věcně a s humorem nahlíží na způsob a možnosti života v době, kdy z nových sedláků v Pohraničí se stali opět bezzemci, z jejich dětí a vnoučat generace budující socialismus a hledající své místo ve společnosti i ve světě. Vyprávění zachycuje osobní statečnost, úspěchy i prohry každé generace.  Satirický pohled na problémy selského stavu, společnosti a nositelů politické a ekonomické moci místy vyznívá jako nástin části veřejného mínění.

 Těch tisíc životů uplynulo rychle, až příliš rychle – uběhly stejnou rychlostí, jakou jsem řídil auta.“

Víc než jen autobiografie. Vyprávění o výjimečném a šťastném životě.

Nula! Divnej ksicht! Ohyzda! Takhle častovali Jeana-Paula Belmonda francouzské divadelní kapacity v jeho začátcích a směle mu prorokovali: „Nikdy nebude na divadelní scéně nebo ve filmu držet žádnou ženu v náručí.“ Nemohli se mýlit víc. Skončily v ní všechny krasavice světového filmu, včetně obávaných italských tygřic, jako byly Claudia Cardinaleová, Sophia Lorenová a Gina Lollobrigida.

V této osobité vzpomínkové knize Belmondo vypráví o svém šťastném dětství, o úporném boji, který vedl za svůj sen stát se hercem. O své životní vášni – boxu, rychlý autech, ztřeštěnostech a kaskadérských kouscích. O svých životních partnerkách a láskách, o milované rodině, o spolupráci s velikány filmu. Život se mu zdál snadný a zářivý i přes všechna dramata a kruté ztráty. Nejdůležitější pro něj bylo bavit se a hrát si. Byl přesvědčen, že komediant má velké privilegium: právo zachovat si mládí. Zůstat dítětem a vytvářet iluzi, libovat si v přítomném okamžiku.

 Publikace představuje 57 architektonicky významných či zajímavých skvostů rodinného bydlení, která vznikala od poloviny 19. století do současnosti na území Středočeského kraje. Publikace završuje ediční řadu Slavných vil krajů, která postupně představila architektonicky zajímavé objekty celé republiky.

V uplynulých sto padesáti letech se ve středních Čechách zrodil neobyčejně početný a hodnotný soubor vilové architektury. Rovnocenný protějšek v jiných regionech České republiky nemají středočeské villegiatury. Do nových vil - "letohradů" - v těchto letoviscích začali od šedesátých let devatenáctého století zajíždět zámožnější Pražané - "vilaři". Kniha, vypráví o dějinách deseti významných villegiatur. Najdeme v ní Roztoky, Všenory, Dobřichovice, Černošice, Řevnice, Jevany, Nespeky, Nouzov u Unhoště, připojují se k nim Lidice a Vonoklasy jako méně obvyklé inovace starého tématu vilového sídla. Ať už stojí v letoviscích, anebo v zahradních čtvrtích větších středočeských měst, nabízejí nám vily z tohoto regionu atraktivní přehlídku obměn tohoto typu stavby v podání nejslavnějších architektů dvou posledních století. Nechybějí mezi nimi velikáni novorenesance a novogotiky - Josef Schulz, Antonín Wiehl, Josef Fanta, Kamil Hilbert -, zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra se svými žáky Josefem Gočárem a Otakarem Novotným a se svými spolužáky z vídeňské akademie Josefem Hoffmannem, Bohumilem Hypšmanem a Františkem Roithem, průkopníci puristicko-funkcionalistické avantgardy Jiří Kroha a Jaroslav Fragner, romantik funkcionalismu Vladimír Grégr a poté například Josef Pleskot, Alena Šrámková, Jan Línek nebo Ladislav Lábus jako nejvýznamnější architekti dnešní české scény. Skvělé ukázky vilových staveb však po sobě ve Středočeském kraji zanechali i tvůrci méně zvučných jmen. Zásluhou všech těchto architektů nalezneme ve středních Čechách kolekci vilových staveb, které zastupují téměř všechny stylové proudy od devatenáctého do jednadvacátého století. O podobě vily, o jejím stylu, vnitřním uspořádání a zařízení, nerozhodovali jenom architekti, nýbrž i klienti, jejich představy o dobrém rodinném bydlení a jejich dobrý vkus. Autorský tým Slavných vil Středočeského kraje se u takových klientů vynasnažil zjistit, jací lidé to vlastně byli. Z hlubin zapomnění tak začaly vystupovat pozoruhodné osobnosti průmyslníků, právníků, lékařů, učitelů i jiných typických stavebníků kvalitní vilové architektury. A pokud jde o postavy známější, také u nich nám vědomosti o stylu jejich bydlení pomáhají dokreslit jejich lidský profil.

 Začneme-li se duchovně probouzet, nebudeme zpočátku své duchovní cestě rozumět; ještě obtížnější pak bude naše vnímání někomu sdělit.

Knížka o rozsahu 178 stran běžného formátu nabízí 32 portrétů osobností Brna, rodáků či příchozích, kterým se město stalo místem trvalého pobytu a srdeční záležitostí. Stali se brněnskými patrioty, každý z nich se zapsal do dění, dnes již historie Brna. Většina se narodila ve dvacátých letech minulého století, v šedesátých letech byli zpravidla již obecně známi, měli za sebou kus díla, u mnohých jejich práce a tvorba kulminovaly. Do života všech různým způsobem zasáhly události roku 1968 a následné období normalizace.

Portréty se opírají o rozhovory uveřejňované v letech 2003 až 2009 v tehdejší Literární příloze časopisu KAM. Autor se s každou z osobností vícekrát setkal, jejich slova zachycoval na zvukový záznam. Přepis všech rozhovorů před zveřejněním byl autorizován. Knižní vydání je jen drobně stylisticky upraveno, opatřeno potřebnými věcnými informacemi a chronologickými daty, případně doplněno postřehy či glosami autora. Třicet dva z osobností, především z okruhu kultury a umění, ale i několik z jiných oblastí vyprávějí samy o tom, co považovaly ve svém životě za klíčové a podstatné. Významnou roli sehrává i město, v němž žily a pracovaly.  Těch 32 je jen částí z významných osobností jedné generace, připomíná autor a píše: „Už mezi námi nejsou. Všech si vážím, s některými jsem se osobně sblížil, s několika spřátelil a chybí mi.“  Třicátou třetí je paní Milena Flodrová, historička a znalkyně Brna která nadále neúnavně dává své znalosti a síly ve prospěch svého města. Její úvodní slovo je též převzato též z někdejšího rozhovoru v KAMu.

 Alergie, migrény, poruchy spánku a dokonce rakovina – příčinou mnoha chronických onemocnění není fyzický, ale emocionální stav, a je možné je zahnat na ústup odhalením takové příčiny a její reinterpretací. S tímto přístupem Andreas Winter kombinuje již mnoho let zavedenou medicínu s duchovní vědou a úspěšně léčí tisíce postižených. To v žádném případě neznamená ezoterický nebo zázračný lék, ale přísně vědecký proces, který zřetelně rozlišuje tělo a psychiku. Psychika je informační komplex, podobný softwaru počítače, který ovlivňuje „hardware“, tj. tělo. Místo zbytečného nasazení léků je lépe identifikovat biografické pozadí psychosomatických obtíží. Pokud se podaří pochopit "algoritmus psychiky" a hlubší význam onemocnění pro dotyčnou osobu, symptomy se často brzy vyřeší. Publikace vychází na základě nejnovějších poznatků a rozsáhlých případových studií. Zjistěte si, co je za vaším onemocněním a znovu získáte kontrolu nad svým zdravím!

 Kniha, která zaujme nejenom moderní pedagogy, ale většinu současných rodičů malých dětí. Přestaňme vymýšlet tisíce inovací, tisíce metod jak vzdělávat děti: řešení jsou mnohem jednodušší! Stačí jen otevřít tuto převratnou knihu.

Každé dítě se rodí s přirozenou touhou po poznání. Pokud vyrůstá od počátku v harmonickém světě plný hravých a zábavných podnětů, podporují se tím maximálně jeho logické schopnosti, kreativita, pohybové dovednosti, manuální zručnost, vyjadřování, empatie či umělecké schopnosti. Bohužel současný vzdělávací systém nerespektuje přirozené mechanismy lidského učení, nerozvíjí tak správně vrozené schopnosti dětí a ty z velké části opouštějí vzdělávací instituce s velmi nízkým edukačním potenciálem.
Autorka provedla zlomový experiment v mateřské škole v Gennevilliers , v oblasti s velkými sociálními a ekonomickými nerovnostmi. Podrobně zaznamenala tříletou zkušenost s uplatňováním přístupu Montessori, který obohatila o nejnovější poznatky z oboru neurovědy. Ve své knize podrobně rozebírá jednotlivé okruhy výuky a dosažené výjimečné výsledky.

 Touto knihou nabízím vplout po Křišťálové řece do mé dimenze...

Když jsem zemřela poprvé, vrátil se mi Život.

Když jem zemřela podruhé, vrátila jsem se Sobě.

Když jem zemřela potřetí, vrátilo se mi Bytí.

http://www.energickecentrum.cz/knihy

Cesta domů-praxe je mou 11 letou výpovědí od prožitku malé smrti v r. 2006, kdy jsem při operaci s nádory na děloze přímo slovy primáře ,,utekla hrobníkovi z lopaty“… S navrácením mne zpět do mého těla (i přesto, že jsem se již nechtěla vrátit, po cca 8 pozemských hodinách mimo tělo bylo dáno jinak a byla jsem ,,šoupnuta“ nekompromisně zpět!), s navrácením v mé prapůvodní hladině delta a následovným otevřením mých spících očí a tím jsem se odpoutávala z umělých vzorců myšlení uložených v podvědomí... nastolením absolutní změny mého Žití, kdy mne již vedlo jen mé srdce, nebo chcete-li vyšší Já,nebo lze to vyjádřit ještě i jinými slovy a to: Kdy mne již vedli čistě nanebevzatí průvodci, na které jsem zůstala napojena, až po navrácení se do svého bytí zcela. Jednoduše řečeno, spustil se můj vlastní cleaner a tím započato i ukončeno VŠE. 

 Hlavní hrdinka vypráví svůj příběh od sedmdesátých let - dobu útěku z Jugoslávie do Rakouska a následně emigrace do USA - až do současnosti. Odhaluje své těžké začátky, prohry v osobním životě a touhu nedat se pokořit, ale začít znovu, škrábat se na světlo a držet se stále hesla: "Nemusím být nejchytřejší, ale musím být nejlepší." Skončená pracovní kariéra odchodem do důchodu nezklidní její rozbouřený život. Nové pracovní prostředí, ve kterém zakotvila spíše ze své touhy po dětech než velkým citovým prožitkem, ji nenaplňuje štěstím, ale stálým bojem s manželem a později i dětmi. Prázdnotu každodenního života naruší zákeřná nemoc, stane se jejím novým nepřítelem. Je potřeba se mu postavit a nenechat se smést.