Paní Milena Flodrová je v Brně pojmem. Historička, která mnoho let prožila na Špilberku, se v důchodu rozhodně nenudí. Pracovala v oddělení archeologie a historie v Muzeu města Brna a Brno se stalo jejím osudem. Studovala jeho dějiny od středověku po současnost, zkoumala vývoj městské zástavby, památek a také brněnské osobnosti. Má tedy dostatek materiálu pro psaní.

    Je to nejen poutavá spisovatelka, ale dokáže také zaujmout zajímavým vyprávěním. Největší popularitu si vysloužila přednáškami a rozhlasovými a televizními besedami. Přiblížila spoustě lidem poznatky o historii Brna i jeho čtvrtí, o názvosloví brněnských ulic, o brněnských hřbitovech, či o hradě Veveří, nebo o Lesné, kde již 50 let žije. Přes svůj pokročilý věk stále píše a 28. března odpoledne podepisovala svoji další knížku.

    Autogramiáda knihy BRNO aneb trocha povídání o tom, jak se Brno velkým Brnem stalo a jeho ulice ke svým jménům přišly, se konala na nepříliš známém místě, přesto významném. V Židenicích na Táborské ulici 30 sídlí knihkupectví Šimona Ryšavého, který svoji činnost zaměřil na brněnské autory a na brněnská témata. Jeho rukama a obchodem prošla spousta knížek, a především těch paní Mileny Flodrové.

    Je to jediný nakladatel v Brně, který se vydávání knih o Brně věnuje. Je to nejen popularizace Brna, ale také oživování historie, která by postupně upadla v zapomnění. A jak je známo, kdo nezná svoji minulost, nečeká ho ani budoucnost. A to bychom našemu krásnému městu jistě nepřáli. Přesto se Šimon Ryšavý potýká s nepřízní osudu. Knihkupectví na náměstí Svobody, kde byl řadu let, musel opustit, neb se našel movitější nájemce. Teď mu zůstalo jediné útočiště v domě Táborská 30, které ale také nemá jisté. Zaráží neochota politických zástupců městské části i města Brna situaci řešit. A také zaráží katastrofický stav domu, ve kterém je sklad spousty knih. Knihkupec má snahu dům dát do pořádku na vlastní náklady, ale není mu to umožněno. Proč? Je zde opět movitější zájemce?

    Provozování knihkupectví je na pomezí podnikání a kultury a jak víme, s rozvojem elektronických nosičů není už o knihy takový zájem, jako ještě před časem. Přesto, nebo právě proto, se kniha stává uměleckým dílem, které když vezme čtenář do ruky, zaujme ho i jako artefakt. Musíme nechat tuto aktivitu nejprve zaniknout, abychom ji dokázali ocenit? Nebo je možné situaci řešit nejen přes hodnotu peněz, ale vzít v potaz i jiné hodnoty? Bez knihkupců nebudou ani knihovny, ani čtenáři. A to by byla škoda, nebo ne?