Autor knihy Miloš Šťastný pochází ze severočeského Děčína. Říká, že pokud chce člověk svůj život naplnit, musí mít nějakého koníčka. Jemu se dětský sen splnil. Stal se strojvedoucím. Důchodcovský věk mu otevřel naplno stavidla k ostatním zálibám, kterým se nemohl stoprocentně věnovat. Přesto však jedna linie stále drti- la jeho myšlenky tak dlouho, až si řekl, že se s nimi musí podělit v nějaké knize.

   Kapitolami knihy probleskují osudy jeho kamaráda Viktora s jeho myšlenkami a vztahy, pátrajícími po opravdovém přátelství. V kontextu dokumentů odkrývá rozporuplnou osobnost, která irituje řadu lidí v průřezu let a politických událostí v mládežnickém světě tzv. Mikrokolektivního hnutí.  

 Sfumato je autobiografický román,  který ve  současném  vztahovém příběhu ženy a muže střední generace předkládá i neotřelý intimní  příběh staré aristokratické rodiny.  Soustřeďuje obsah především na politicky i společensky zlomové situace posledních 100 let  Českého, Československého  a Slovenského státu.
V obsahové rovině děje, který se odehrává převážně v krajské metropoli a popisuje historické momenty posledních sto let a to s převážným vlivem na rodinu. Velkým přínosem je aktuální výpověď společenského a místopisného charakteru celého našeho regionu - jadrný popis reálné současnosti

 Příběhy odhalují charaktery lidí, kteří se mezi námi stále pohybují – ať již v rodinách, v nemocničním prostředí, v zaměstnání, na ulici i ve školách. Prostě jsou všude. Přátelé, i padouši. Zasahují nám do života. V minulosti mnozí z nich způsobovali lidem bolest, ale i dnes jsou stejní, dalo by se říci – rafinovanější. 
V těchto povídkách čtenář poznává, že v člověku dříme dvojí svět a my si to často ani neuvědomujeme. Dobro a zlo. Navzájem se proti sobě štvou a střídavě se chtějí projevit. Záleží jen na nás, jestli se dokážeme rozhodnout, abychom zlu nedopřáli zvítězit..

 Soubor povídek ze života má silný morální i výchovný potenciál, jsou barevné, různožánrové  a všechny zajímavé. Jsem přesvědčen, že kniha své čtenáře najde a jistě osloví, mnoho příběhů je zaujme stejně jako mě.

Zdeněk Troška

Mistrovsky napsaná sbírka tak trochu strašidelných povídek, v nichž vás vypravěč zavede do leckterých zákoutí Starého Brna. Kniha ostatně nenese podtitul Nové starobrněnské pověsti jen tak pro nic za nic. Příběhy jsou doprovázeny černobílými obrázky Augusta Potuczka, které dotvářejí mysteriosní atmosféru.

Novela - první rozsáhlejší próza autorky - zachycuje pozoruhodným způsobem životy lidí ve druhé polovině 20. století v oblasti Jesenicka.

Kniha nese podtitul Konec Institutu rehabilitace zrakově postižených v Čechách. Ústřední motto knihy zní: „To jsem musela oslepnout, abych mohla koukat jako blázen?“ Tato publikace je o kráse i strastech života viděných očima nevidomé ženy…

Cesta na Nový Zéland v tomto případě autorce posloužila jakožto účinná duševní terapie. Pobyt v daleké zemi si vybrala mj. také proto, aby si utřídila myšlenky a srovnala životní dráhu, po níž chce dále pokračovat. Záměr se povedl a ona teď chce čtenáři nabídnout své svědectví a zážitky, to, jak poznala sama sebe. Protože právě sebepoznání je smyslem dalekých výprav. Tento cestopis čtenáře přesvědčí, že nikdy není pozdě na to, aby člověk zažil neobyčejné věci. Jen se nebát a konečně se rozhoupat…

Krátká (avšak trefná) zamyšlení nad běžnými věcmi v životě každého z nás.

„Svět je plný věcí neznámých, nepochopitelných i absurdních. Budeme-li se jim divit, začneme je vnímat. Začneme-li je vnímat, bude to začátek nového poznání i nových činů. Divím se, že se divím."

Miloš Hynšt (autor)